Nechtěla jsem u toho být

„Nechtěla jsem u toho být. Ani profesně, ani lidsky.“

Jedna z nejčastějších manažerských chyb, které vídám v praxi?

Možná to znáte.
Je to veřejná kritika jednotlivce.

#ManažerskáSelhání #I

Malá “drobnost”, kterou si vaši lidé pamatují opravdu dlouho.

Chyba jednoho člověka se řeší před ostatními.
V e‑mailu, v kopii všem. Na poradě.

A dlouho se rozebírá.

Přitom existuje jednoduché pravidlo.

🔴 Chval veřejně, kritizuj soukromě.

Z očí do očí.
Jeden na jednoho.

Proč?

Protože jinak to vede téměř vždy ke stejnému scénáři:

Vysvětlování.
Obhajování.
Hledání toho, kdo za to může.

Důsledek?

Méně otevřenosti.
Větší bariéry.
Méně iniciativy. Stagnace.

Vzniká zbytečné napětí v týmu.

Ostatní se dostávají do role diváků, o kterou často vůbec nestojí.
Začínají tiše hodnotit.
Vzniká mikro-politika.

A upřímně – zažila jsem situace, kdy jsem u toho nechtěla být.
Ani profesně, ani lidsky.

🔴 Moudrý leader volí jinak.
Hraje o důstojnost svých lidí.

O jejich sebedůvěru.
O jejich ochotu se rozvíjet.
O prostředí bez strachu z chyb.

🔴 Chyba jednotlivce se řeší s jednotlivcem.
🔴 Poučení pro tým se řeší s týmem – bez personalizace.

Člověk může přiznat chybu bez ztráty tváře. I sám před sebou.
A právě to je základ učení.

A co vy?

Zažili jste někdy veřejnou kritiku v práci?
Jakou stopu to ve vás zanechalo?