Musela jsem si půjčit auto

Musela jsem si půjčit auto. A nebyla to láska.
Proč to píšu?

Uvědomila jsem si, jak moc záleží na tom,
co je a není “vaše”.
Při volbě čehokoli.

Auta, práce, životního směřování. 

Tohle byla rozumová volba.
Racionální.

Jeden den, pár stovek kilometrů.
No big deal. 

Jenže tam jsem si to uvědomila.

Ta jízda byla fajn.
Nic nebylo špatně. 

Auto s pár tisíci kilometry, skoro nové.
Vlastně mladší než to moje.
Cesta z bodu A do bodu B.
Přesun.
Bez emocí. Bez “šimrání v břiše”. 

Jenže to je málo.
Racionální volba bývá někdy málo.
Něco tomu chybělo.

Co v tom hledám? 

I když se přesouvám z bodu A do bodu B,
chci si to užít. 

Mít z toho i radost a šimrání v břiše.
Přesunout se, ano. 

A k tomu to další — level up. 

Radost z jízdy, vnitřní splynutí.
Ten pocit.
Že tohle mi nejen vyhovuje, ale i vím, proč jsem si to vybrala.
Smysl.

Tady to nepřišlo. 

🔴 Když sedíte v autě, které si vyberete nejen hlavou,
ale i srdcem, je to úplně jiný level.

To samé přichází, když si stejným způsobem
vyberete práci, styl života nebo životního partnera. 

Rácio je dobrá věc. Pomůže spočítat hypotéku.
Ale život se žije i srdcem.
Tak na to nezapomínejme. 

P.S. Auto už mám zpátky a s ním i šimrání v břiše a pocit,
že tohle je “to moje”. A o značce na kapotě to není.
Je to pocit z jízdy. All in.

Kolik vašich rozhodnutí je jen přesun z A do B?

Ráda si o tom přečtu.