AI a síla lidského vědomí a myšlenky

O AI se tu v prostoru LinkedIn diskutuje hodně. Čím se vůbec nezabýváme, je něco jiného. Co běží na pozadí a naší pozornosti utíká. A já si dovolím tu myšlenku dát ven.

AI je nástroj, pomocnik. Umí usnadnit život.

AI nemá srdce. Emoce ani pocity. Ty opravdové.

Naši realitu tvoříme našimi myšlenkami spolu s prožíváním a rozhodováním. I tím, kam dáváme svou pozornost.

Lidský mozek neumí rozlišit to, co je opravdu realita a tím, co se ještě nestalo. Když se přenesete do filmu a opravdu ho prožíváte, jako byste tam skutečně byli, i když jen na chvíli.

Proto tak velmi dobře fungují představy, naladění se na to, co sice ještě není, ale může být. Pokud to připustíme.

AI ale tohle neumí. Netvoří v pravém slova smyslu. Vyhodnocuje.

Slovo “umělá” inteligence je výstižné. Chybí jí inteligence tvoření zevnitř.

Umí ovlivnit myšlenky. Umí to už teď.

My jí to hodně usnadňujeme. Jak? Tím, že neustále hledáme zábavu tam venku.

Náš mobil je s námi 24/7. S ním spousta vzruchů a odvádění pozornosti. Směřování ven. Co nezmeškat, kde být, co si musím přečíst.

Tisíce informací, které bychom v minulosti nebyli schopni zpracovat. Tady jsme dál, než jsme jako lidé kdy byli.

Jenže ono to nemusí být tak skvělé, jak to na první pohled vypadá.

Přestáváme se orientovat na sebe. Své nitro, skutečné pocity a emoce. Kritické myšlení a nezávislé rozhodování ustupuje.

V nekonečném shonu a spěchu. Nestíháme se už ani zastavit.

Dopamin nás odvádí od skutečných prožitků uvnitř. Náš mozek si na něj zvyká. Na náhražku. Postupně chce víc a víc I na dopaminu vzniká závislost.

Z nového postu o sto lajcích. Z dosahu. Z další dovolené a zážitků. Z nového auta. Na chvíli.

Pak hup zpátky do nového standardního kolečka vzruchů a nového těkání.

Hledáme u AI. Jak zvýšit tohle a tamto honíme algoritmy.

Místo toho, abychom se zastavili a hledali odpovědi v našich vlastních emocích, pocitech a srdci — uvnitř a až pak se v souladu s nimi rozhodli, jdeme si k ní pro radu.

Co mám dělat? Jak by ses rozhodla?

Naservíruje nám hotové řešení. Rychle. A nemusíme se hrabat v našem nitru.

Ale to je odpověď hlavy, myšlenky, která nemusí být naše a tím vytvoří opět jinou realitu, a opět není naše.

Netvoříme. Netvoříme z našeho největšího daru. Z toho, který nemá ani AI ani Google.

A to je naše LIDSTVÍ.

AI se už umí omluvit. AI se učí. Sbírá informace. I o tom, jak my lidé přemýšlíme.

Čím více ví, tím více nám bude nabízet. Ne to co je opravdu naše. To kam chce, abychom jako lidstvo šli.

Chceme si to jako lidé nechat vzít? Necháme se ovládnout nástroji?

Nebo budeme stále používat největší dar, který máme jako lidé.

Naši vlastní duši, nitro, naše vyšší JÁ.

Nebojím se AI. Dívám se, jaký směr nám vybírá a od čeho nás potichu odvádí, když se nedíváme…